Hrabáče (africky "pozemské prase") lze nalézt na většině území Afriky, od jižní části Egypta až k mysu Dobré naděje. Je to noční zvíře žijící v norách, krmící se mravenci, termity a dalším hmyzem. Při kopání nory používá hrabáč svůj otylý ocas k odhazování hlíny. Má klenutý hřbet, trubkovitý rypák a velké svislé uši. Jeho drápy, speciálně zformované k hrabání, používá k vylamování tvrdé hlíny termitích hnízd a potom je svým lepkavým jazykem sní.

Buvol africký je velký divoký tur obydlující jižní a střední Afriku. žije ve stádech a je to přežvýkavec se stálými parohy, které tvoří pevnou helmu nazývanou "boss" přes jeho čelo. Buvol africký je považován za nejvíce nebezpečného ze všech afrických velkých druhů.

Želva ostruhatá je největší pevninskou želvou na africkém kontinentu. Živí se travinami a je závislá na dužnatých rostlinách pro jejich vodní zásobu. Protože želva ostruhatá tak roste, je také třeba jídlo s velkým obsahem vápníku. Želva ostruhatá je velmi odolná a agresivní, samci se často pokouší převrátit se navzájem. Pokud je horko, želva ostruhatá žije v norách v blátě, aby se vyhnula dehydrataci, a po chladné noci se někdy ráno sluní za slunečního svitu, aby se zahřála.

Magot není ve všem opice, nemá totiž ocas. Je to jediný makak pocházející z vnitřní oblastí Asie a v hojné míře se také vyskytuje v některých částech Severní Ameriky. V divočině žije magot ve společenstvech až 30 členů mezi vysokými cedry a dubinami v pohoří Atlas v Maroku a Alžírsku.

Bongo je kaštanově zbarvená antilopa žijící v lesech střední a západní Afriky. Jako ostatní antilopy, bongo má výrazné svislé pruhy až dolů jako polevou pokapané pečivo. Jak samci tak i samice mají spirálovité parohy. Bongo přežívá stravou z kořenů, sladkých bramborů a výhonků. Jeho jazyk může omotat jídlo tak, že se snadno může krmit i z vysokých rostlin. Bongo je plachá zvíře, které utíká i když je jen málo vystrašené.

Karakal (také známý jako perský rys) je dravec pocházející ze stepí a suchých, skalnatých kopců Afriky a Asie. Má červenohnědou srst, bílé břicho a střapce z černých vlasů vyčnívající z jeho uší. Jméno "karakal" znamená v turečtině "černé uši". Karakalové jsou velmi rychlí lovci, živící se hlodavci, malými antilopami a ptáky (dokonce i když odpočívají v korunách stromů).

Vlček etiopský je jediným vlkem nalezeným v Africe, žije pouze na hrstce horských pastvin v Etiopii a Eritreji. Je to masožravec, zpravidla se živící hlodavci, buď si je vykopá z jejich doupat nebo je honí. Výjimečně vlci etiopští loví kooperativně, aby porazili větší zvíře jako je mladá antilopa.

Dželada je blízce příbuzný paviánovi, ale jeho nozdry jsou dále od jeho úst. Samec dželady má velmi zřetelnou pláštěnku z vlasů, které pokrývají hlavu a visí dolů ze zad. Dželada žije na horských pastvinách zejména v Etiopii. Přežívá z travin, kořenů, cibulek a příležitostně i hmyzu. Kvůli této omezené stravě stráví velkou část dne sháněním potravy. Dželady mají komplex sociální struktury a komunikují velkým množstvím zvuků, hmatovou komunikací a výrazem v obličeji.

Gerenuk je blízce příbuzná s gazelou, ale oproti ní má podlouhlý krk, který jí dovolí jíst z korun stromů, které jsou několik stop vysoko. Někdy stojí na zadních nohách, aby se mohla krmit a při tom používá přední nohy ke strhnutí větví. Gerenuky žijí v malých skupinkách protože jsou pak přizpůsobivý predátorům a nemají žádnou specifickou dobu páření. Bývají často kořistí pro gepardy, leopardy, lvy a šakaly.

Mandril je suchozemský pavián z tropického západu Afriky. Samec mandrila je pova žován za nejpestřejšího savce na zemi. Jeho čumák má velké kostnaté hrboly, které jsou pokryty podélnou žebrovou holou ků ží v živých barvách modré a červené. Mandril má svalnaté a tlusté tělo se silnými končetinami a obrovskými špičáky, které přidávají na jeho zuřivému výrazu.

Žirafa masajská je nejvyšší suchozemské zvíře. Všechny žirafy mají krátkou hustou srst se složitým vzorkem tmavých fleků v barvách od žluté až ke kaštanově hnědou. Toto zbarvení pomáhá žirafám se ukrýt mezi stromy a listy a dělá je těžko spatřitelné vůči predátorům. I když žádné dvě žirafy nemají úplně stejný vzorek, některé vzorky jsou tak běžné a zřetelné, že zoologové identifikovali několik druhů žiraf, včetně masajské, díky nim. Žirafa masajská má fleky se zubatým obrysem.

Varan nilský se řadí mezi největší ještěry na světě a žije blízko řek a toků v subsaharské Africe. Má útočnou povahu a ohromnou fyzifckou sílu v čelistích, nohách a ocasu (který často používá jako zbraň). Varan nilský je masožravý a má sklon polykat kořist celou. Živí se kobylkami, brouky, ptáky, rybami, hlodavci a dokonce i jinými ještěry. Zatímco zejména obydlují zemi blízko vody, varani nilští jsou známy lezením na stromy, aby mohli sníst vejce z ptačích hnízd.

Hrošík liberijský je nejmenším členem hroší rodiny, váží pouze 350 až 550 liver oporit 8000 librovému hrochovi říčnímu. Kvůli ničení přirozeného prostředí lze hrošíka liberijského najít už jen v malé oblasti v západní Africe. Jsou to noční a samotářští tvorové, které je těžké sledovat v divočině. Jako všichni hroši tak i hrošíci liberijští jsou býložravci a živí se trávou, dužnatýmu rostlinami, spadlým ovocem a další nízou vegetací. Většina hrošíků liberijských v amerických zoo dnes pocházejí z jednoho hrošíka, kterého dostal prezident Calvin Coolidge v roce 1927.

Surikata je malým členem rodiny, která obydluje suché otevřené oblasti a savany jižní Afriky. Surikaty jsou známy svým vzpřímeným postavením a vysoce společenským chovaním, podobně jako psouni stepní. Tato společenská zvířata žijí v koloních a kopají propracované podzemní nory. Surikaty se typicky postaví přímo na zadní nebo dokonce na prsty, aby zavětřily vítr a pátraly po útočících supech. Mají vynikající zrak a jsou schopni dělat nejméně deset druhů zvuků, včetně alarmového štěkání.